Prázdno v duši...plné srdíčko...zmatená mysl...proč? Pořád proč...a pořád ty samé oči...ty oči co mě dostanou. Je to nemoc? Nebo to tak má být? Proč to ale bolí? Proč to dokáže být fajn...a za chvíli ublížit? Dokonalý plán jak naznačit kde jsem a kam patřím? Nechce se mi tomu věřit, hlava o tom přemýšlí, pocity říkají že ne. Život je tedy pěkně poťouchlý režisér tohle vymyslet...Usnout ve dvě a ve čtyři už zase ležet s otevřenýma očima a přemýšlet...a čekat...čekat jestli příjde odpověď, jestli budu vědět. Vědět co? Možná nic. Možná budu mít pořád jen zmatek. Možná budu radši sedět doma, sama, protože to tolik nebude bolet. Bude, ale jen kvůli mně...Slyším z rádia hlas své první lásky, malá provokace takhle právě tento den...a zase běží kolotoč otázek proč a jak a nač...a co mohlo být a není...Ale aspoň jedno vím jistě...minulost spí, vzpomínky zůstanou, na to co bylo fajn, i na to proč to nemohlo být dál. Ale přítomnost...ta je sladkokyselá. Má šanci na budoucnost? Má klacky pod nohama...proč mi na jednu stranu dokážeš říct že Ti vadí rozdíl ve věku a na druhou stranu vysvětlovat Klárce ať ona ještě o kousek větší rozdíl hodí za hlavu? Život měřený dvojím metrem...Ale stejně...chci mít šanci topit se v Tvých očích...