Tak mě včera napadlo že pojedu s klukama na vodu. Ne že by mě to napadlo jen tak samo a chtěla to organizovat nebo něco podobného, to přenechám povolanějším, jen jsem přehodnotila priority a po té, co jsem dobu s lítostí odmítala že na to nemám a prostě si to nemůžu dovolit kvůli penězům a hlídání ZOO začala řešit jak to udělat aby to šlo. Popíchla mě do toho i Eva která ráno napsala že by jela s někým na vodu…A já si uvědomila, že potřebuju vypadnout. Poslední dobou se mi nějak nechce jezdit domů, sedět tam ve společnosti kompu a knížek…sama. Ono stačí že mám dost času přemýšlet v práci když nechodí lidi, ve chvílích za volantem a pak ještě večer…mozek je nastartovaný přemýšlí a přemýšlí a přemýšlí. A samo, že nepřemýšlí zrovna vesele. Spíš momentálně o tom, že se před půl rokem rozhodl že něco s někým nejde protože je strašná spousta důvodů proč ne. A teď toho lituje. A přemýšlí jestli je cesta zpět volná, nebo jestli je po těch měsících zarostlá zcela neprůchodně. A přemýšlí i o tom, jestli je na té cestě ten se kterým bych po ní chtěla jít…Moje chyba..utíkám od těch na kterých mi záleží a potkávám se s těmi u kterých se nebojím že by mi mohlo něco ublížit. To něco čemu se říká mít ráda. Takže se radši pustím do bezvýznamného a nevážného románku s někým u koho nebude bolet když zmizí, než se snažit o něco co má cenu a naději pokračovat. Jsem mistr ve vymýšlení důvodu proč to nejde pokud to tu cenu má, pokud se jedná o city…Rozhodla jsem se tedy, že nějaká další tisícovka v mínusu se ztratí, zavolala ségře jestli by mohla přijet a udělat si s malou Veru hlídací víkend, což by prý nemohla,jedou se švárou za jeho tetou na oslavu narozen. Rozhodla jsem se tedy zaúkolovat sousedy jestli budou přes víkend na chatě a mohli by na zvířáky mrknout…No a ve víru euforie jsem si uvědomila že vzhledem k tomu že si dovolené užívá kolegyně já mám smolíka a nikam jet nemůžu. Škoda…těšila jsem se že vypadnu a tři dny budu myslet leda na to abych seděla ve vodě a ne na dně řekyJ 8 dní v kuse s myšlenkami o tom co mohlo být bude náročných…ještě že už mám dva za sebou…a nějakou tu hodinu z dalšího…